Léto 2020

Tady a teď je svět ještě v pořádku

Na počátku léta , když slunce pražilo úplně nejvíc, jsem se zúčastnila Feeltrees Campu, týdne nabytého workshopy o zahradničení, cvičení jógy, pečení chleba a barvení látky, ale také kurzy osobnostního rozvoje, zpěvu a meditace. I já jsem přispěla svou troškou do mlýna, Naturartem. Kreslili jsme a malovali přírodou a živly. Nejvíce nadšení vyvolalo tvoření ohněm a zemí. Při kresbě uhlíky z večerního ohniště a malováním obarveným blátem jsme si tak trochu všichni splnili dávný dětský sen.

Proč je mi komunita „objímačů stromů“ tak blízká? Dává mi smysl ta přirozenost. Nejde jen o objímání stromů a radost z toho, že děláme něco pro přírodu. Vracíme se ke kořenům, k sobě samým. K přirozenost se někdo přibližuje například skrz veganskou stravu, někdo skrz jogu, zpěv či tanec. někomu pro ten pocit stačí, když jde v sandálách bez ponožek. A někdo si na přirozenost vůbec netroufá.

Žijeme v dost složité době. Žádný náš předek si nemohl vybírat z takové přemíry služeb, zážitků, sociálních kontaktů, techniky a všelijakých jiných udělátek. Někdy jsme proto zmatení. Co si vybrat? A potřebujeme to vůbec? Podle mě je pravdě nejblíž jedno staré čínské přísloví. Praví, že cílem veškerého našeho konání je mít víc času na to si pořádně zdřímnout.

Mám dojem, že v tomto je život v létě trošku jednodušší. Čerstvé ovoce k snídani, na sebe jen lehké šaty nebo šortky a tričko. Ke štěstí nám vlastně během dne stačí slunce a možná ještě sluneční brýle, aby ho zase nebylo moc. Je přece okurková sezóna. Čas plyne tak nějak víc přirozeně, tedy pomaleji. Trochu se poflakovat je na místě.

Pokorně uznávám, že velkou školou přirozenosti a toho nechávat věcem volný průběh pro mě byly dva příměstské tábory. Pořádala jsem je v rámci klubu ARTík a učila se hrou od těch největších mistrů. Děti se dokáží radovat z maličkostí typu že někde cáká voda a oni jí mohou probíhat. Jsem vděčná, že můžu být svědkem té nespoutané radosti. Třeba když jsme se jednou vraceli z výletu. Seděli jsme v kupé, vlak hodně drnčel a děti samy přišli s nápadem, že chtějí hrát tichou poštu. Fascinovalo mě to. V době mobilů, tabletů a kdo ví čeho ještě – oni tu hru znají? A chtějí ji hrát?!

Dalším silným okamžikem, který mě až dojal, a to vyprávím všude, bylo, že se jeden den sešla samá děvčata různého věku. Navzájem si po vzoru rusalek zaplétala vlásky, zdobila je kytičkami a chichotala se, když jsme čekaly na náš výletní vláček. Tady a teď byl svět ještě v pořádku.

To mě přivádí k pěti věcem, které jsem dělala jako dítě, málem je už zapomněla a během léta jsem si je znova vyzkoušela. Třeba vás to také inspiruje.

1. Šla jsem po strništi bosa, tedy skoro. I v sandálech s tenkou podrážkou to byl zážitek. Opravdu mě donutil být tady a teď, vědomá a v přítomném okamžiku. Neměla jsem šanci myslet dál než krok dopředu. Říká se, že si máte dát do boty kamínek, když máte starostí nad hlavu. Starosti nezmizí, jen mysl zaměstnáte jediným problémem. Že vás tlačí bota.

2. Zpívala jsem si i jinde než v koupelně. Navštívila jsem několik pěveckých akcí, od pražské Hlasohry v ulicích a následného kurzu Ridiny Ahmedové, po přes hlasový workshop Luhavy (Yellow Sisters), která z vás vymámí libý tón, ani nevíte jak. A taky jsem propadla alikvótnímu zpěvu, a to tak, že si „huhlám,“ kudy chodím.

3. Opékala jsem hada. Uhnětla jsem si jednoduché těsto: hrnek mouky, špetka soli a šálek smetany. Vyválela jsem z něj tenký váleček, jako hada ho omotala okolo klacku a pomalu ho opékala nad ohněm. Tak vznikla dobrůtka umocněná zážitkem nebo možná zážitek umocněný chutí a hlavně vzpomínka na skautské tábory.

4. V dešti jsem chytala kapky do pusy. Většina dospělých se před deštěm schovává. Když celý den proprší, máme sklony si myslet, že ten den nestál za nic. Děti to vidí jinak. Těší se na obří louže a taky na duhu.

5. Lehla jsem si do trávy a pozorovala mraky. Jsem ten typ člověka, který má pocit, že zahálí, když nic nedělá. Není to tak dávno, kdy mě nicnedělání velmi stresovalo. Měla jsem nutkání být produktivní, neustále podávat výkony a výsledky. Proto se teď spíš učím cíleně odpočívat.